Po Melanderově

přednášce nastalo v místnosti ticho. Martin Beck se upřeně díval z okna. Byl bledý, měl zapadlé oči a hrbil se víc než obvykle.
Kollberg seděl na Gunvaldově stole a z kancelářských svorek skládal dlouhý řetěz. Gunvald mu krabičku se svorkami podrážděně vytrhl z ruky.
Do místnosti vstoupil Mánsson s věčným párátkem v koutku úst.
"O čem to tady prokristapána diskutujete?" podivil se. "Třeba je autobus taky nějakej sexuální symbol," poznamenal zamyšleně Gunvald Larsson.
Mánsson na něj zkoprněle zíral.
Martin Beck vstal ze židle, šel k Melanderovi a vzal si zelenou brožuru.
"Já si to půjčím a v klidu si to přečtu," řekl. "Bez vtipných komentářů."
Šel ke dveřím, ale zadržel ho Mánsson, který vyndal párátko z úst a zeptal se:
"Co mám dělat dál?"
"Nevím. Zeptej se Kollberga," řekl Martin Beck zkrátka a odešel.
"Zajdi za bytnou toho Araba," řekl Kollberg a napsal mu na papírek jméno a adresu.
"Co je Martinovi?" zeptal se Gunvald Larsson. "Proč se tak naštval?"
Kollberg pokrčil rameny. "Asi má proč," řekl.
Mánssonovi trvalo víc než půl hodiny, než se stockholmskou dopravou propletl až na Severonádražní ulici: Když zaparkoval vůz naproti stanici autobusu 47, bylo několik minut po čtvrté a už byla tma.
V domě bydleli Karlssonové dva, ale Mánsson si bez obtíží domyslel, které dveře jsou ty pravé.
Bylo na nich připínáčky připevněno osm jmen: Dvě z nich byla vytištěna, ostatní byla napsána ručně velice různými rukopisy a vesměs to byla jména cizinců. Mohammed Busie tam uveden nebyl.
Mánsson zazvonil a otevřel mu snědý muž v pomačkaných kalhotách a bílém tričku.